V údolí Žežulky se dochovaly stopy světa, který už dávno zmizel. Voda tu kdysi poháněla celkem sedm mlýnů, dnes je z někdejší soustavy nejvýrazněji připomínají dvorec Busil a Hrabánkův mlýn, známý také jako Sterzmühle nebo Mochovský mlýn. Mezi Hartmanicemi a historickými usedlostmi se přitom rozkládá přírodní rezervace, kde si krajina po ústupu hospodaření hledá vlastní podobu.
Olšový luh v nivě Pstružného potoka
Přírodní rezervace Žežulka byla poprvé vyhlášena 9. listopadu 2007 a zabírá 54,6367 hektaru. Tvoří ji přibližně tříkilometrový úsek údolí kolem Pstružného potoka. Některé turistické materiály pro vodní tok používají označení Volšovka, oficiální podklady ochrany přírody však hovoří o Pstružném potoce. Jisté je především to, že hlavním přírodním prvkem je jeho niva.
Posláním rezervace je chránit horské olšiny s olší šedou a porosty, které se vyvíjejí bez výrazných zásahů člověka. Vlhké údolí doplňují vrby, zejména vrba jíva a vrba křehká. Na místech, kde se dříve hospodařilo a později sečení ustalo, se postupně uchytily dřeviny a vznikají nové olšiny. Je to názorný příklad přirozené sukcese: opuštěná podmáčená louka se pomalu proměňuje v lesní společenstvo.
Neznamená to však, že celé území pokrývá souvislý les. V rezervaci zůstávají také nelesní plochy, především mezofilní ovsíkové a trojštětové louky. V různých částech údolí lze podle podmínek narazit na vlhká místa, louky, olšiny i samotný tok. K místním botanickým zajímavostem patří například lýkovec jedovatý, sněženka podsněžník nebo dymnivka bobovitá. Jejich výskyt je ale místní či nahodilý a návštěva není zárukou, že je člověk právě při své cestě uvidí.
Údolí, které živila voda
Přírodní charakter Žežulky nelze oddělit od její historie. Pstružný potok byl po staletí zdrojem energie pro mlýny a okolní údolí mělo mnohem živější hospodářský provoz než dnes. Zánik části usedlostí souvisel s poválečným úbytkem obyvatel. Jak tradiční hospodaření sláblo, začaly se louky postupně zamokřovat a zarůstat. Dnešní olšiny tak nejsou jen chráněným přírodním fenoménem, ale také dokladem proměny celé krajiny.
Nejvýznamnější dochovanou stavbou je Hrabánkův mlýn, někdy označovaný také jako Sterzmühle nebo Mochovský mlýn. Barokní mlýn pochází z druhé poloviny 18. století a zachoval se včetně technického vybavení, obytných interiérů a náhonu. Areál tvoří patrové obytné stavení s mlýnicí, vodní systém a samostatná stodola. Jde o nemovitou kulturní památku.
O záchranu mlýna se zasloužil lidový malíř na sklo Václav Hrabánek, který v něm dlouhodobě žil. Stavba zaujme roubenou obytnou částí, dřevěnou pavlačí a kamennými hospodářskými objekty. Není však běžně přístupná veřejnosti, a proto nelze počítat s prohlídkou interiérů ani s návštěvnickým zázemím.
Filmová krajina mimo hlavní trasy
Údolí Žežulky si všimli také filmaři. Zdejší mlýn a okolní šumavská krajina posloužily jako kulisy pro snímky Obsluhoval jsem anglického krále, Cesta pustým lesem a pohádku Tři životy. Filmová stopa je zajímavým doplněním zdejšího příběhu, sama o sobě ale nemění charakter místa. Žežulka zůstává především tichou krajinou mokřadů, luk a zarůstajících starých cest.
Samotný původ názvu Žežulka není zcela jednoznačný. Podle některých výkladů může souviset s někdejším mlýnem nebo zaniklou osadou stejného jména. Jde však o pravděpodobnou souvislost, nikoli bezpečně doložený fakt.
Co čekat při návštěvě
Rezervace leží přibližně pět kilometrů severozápadně od Hartmanic, v krajině kolem Pstružného potoka a historického mlýna Sterzmühle. Nemá jednu jasně určenou adresu ani návštěvnické centrum. Poznávání místa je proto založené na krajině samotné: na nivních olšinách, loukách, mokřadech, vodním toku a stopách někdejšího osídlení.
Při pohybu v území je důležité respektovat soukromé pozemky, ochranný režim rezervace a skutečnost, že stav lesních či polních cest se může měnit. Největší kouzlo Žežulky nespočívá v jediné vyhlídce nebo atrakci, ale v pomalém čtení krajiny. Kdo se vydá do údolí s dostatkem času, uvidí místo, kde se vedle sebe potkává příroda vracející se po desetiletích i paměť starých mlýnů.