Jen málokteré místo v Česku působí tak uceleně jako Holašovice. Rozlehlá obdélníková náves obklopená historickými usedlostmi nabízí působivý pohled na zdobená štítová průčelí, brány, sýpky a uzavřené dvory. Vesnice vypadá jako pečlivě naaranžovaný obraz jihočeského venkova, ve skutečnosti je však především živým místem, kde se stále bydlí a podniká.
Holašovice jsou částí obce Jankov v Jihočeském kraji. Jejich historické jádro bylo v roce 1998 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Důvodem nejsou jen krásné fasády, ale také mimořádně zachovaný půdorys, parcelace a celkové uspořádání vesnice. Památková rezervace má rozlohu 11,4 hektaru a její návštěvník zde může dobře číst stopu středověkého plánování.
Náves, která drží vesnici pohromadě
Srdcem Holašovic je náves dlouhá přibližně 210 metrů a široká kolem 70 metrů. Kolem ní stojí soubor 23 historických usedlostí a dalších památkově cenných objektů. Domy jsou orientované štíty k návsi, za nimi se často skrývají uzavřené dvory ve tvaru písmene U. Mezi výrazné prvky patří také zděné vjezdové brány, hospodářská stavení a sýpky.
Na návsi najdete kapli svatého Jana Nepomuckého, kříž, kovárnu a malý rybník. Celek doplňují návesní pumpy a další drobné prvky, které pomáhají dotvářet obraz tradiční vesnice. Právě tato úplnost je na Holašovicích nejcennější: nejde o izolovaný soubor několika hezkých domů, ale o zachovanou urbanistickou strukturu jako celek.
Selské baroko vzniklo až v 19. století
Označení „selské baroko“ může trochu mást. Holašovice nevznikly v době vrcholného baroka. Jejich dnešní charakteristická podoba se utvářela hlavně v 19. století, kdy si místní stavebníci začali zdobit průčelí podle vzorů městské a vrchnostenské architektury.
Na štítech se objevily pilastry, obloučkové motivy, volutové křivky a další dekorativní prvky. Vznikla tak osobitá venkovská architektura, která spojila praktické hospodářské uspořádání s reprezentativním vzhledem. Každá usedlost má vlastní detaily, společně však vytvářejí harmonický celek typický pro jižní Čechy.
Od středověké kolonizace k UNESCO
Historie Holašovic sahá přibližně do poloviny 13. století, kdy ves vznikala v souvislosti s kolonizací jihočeského pohraničí. První písemná zmínka pochází z roku 1292, z listiny krále Václava II. Po dlouhá staletí patřila vesnice vyšebrodskému cisterciáckému klášteru, a to až do roku 1848.
Výraznou změnu přinesla morová epidemie v letech 1520 až 1521, po níž se Holašovice téměř vylidnily. Následovalo nové osídlení převážně německy mluvícími poddanými kláštera. V roce 1530 se kolem návsi evidovalo 17 usedlostí, jejichž základní počet se podle historických přehledů v zásadě zachoval dodnes. Po druhé světové válce byla většina německých obyvatel v roce 1946 odsunuta a vesnice byla následně dosídlena Čechy.
Není to skanzen. Za fasádami se stále žije
Jedním z nejdůležitějších návštěvnických zjištění je, že Holašovice nejsou muzeem v přírodě. Historické statky jsou převážně v soukromém vlastnictví a jejich interiéry nejsou běžně přístupné. Do dvorů proto nelze vstupovat bez svolení majitelů nebo bez konkrétní organizované prohlídky.
Návštěva se soustředí především na veřejný prostor návsi, kde lze obdivovat architekturu, kapli, rybník, kovárnu nebo Holašovickou hospodu. V bývalé české škole z let 1927 až 1928 dnes sídlí turistické informační centrum. Škola fungovala do roku 1965 a centrum zde působí od roku 1999. K vidění je také keramický model návsi a jednotlivých usedlostí, k dispozici bývají informace o historii, památkové péči i možnostech výletů.
Za vesnicí se nachází kamenný kruh a v průběhu roku Holašovice ožívají při kulturních akcích, například během selských slavností nebo setkání historických vozidel Veteráni Křivonoska. Prohlídku lze spojit s výletem do Českých Budějovic, Českého Krumlova, Hluboké nad Vltavou, Blanského lesa nebo ke zřícenině Dívčí Kámen.
Při návštěvě je dobré respektovat, že malebná náves není kulisou, ale domovem místních obyvatel. Právě díky citlivé péči obce, vlastníků a památkářů si Holašovice uchovávají nejen vzhled, ale i svůj skutečný život.