Ke kostelu Panny Marie Bolestné v Homoli nevede obyčejná cesta. Poutník i dnešní návštěvník musí vystoupat po 112 metrů dlouhém pískovcovém schodišti, které má 153 stupňů a 16 podest. V barokním pojetí nejde jen o praktický přístup ke kostelu. Jednotlivé části schodiště symbolicky odpovídají modlitbám velkého růžence – stupně modlitbám Zdrávas Maria a podesty modlitbám Otče náš.
Barokní poutní místo na panství Ugarte
Areál vznikl z iniciativy hraběnky Terezie Eleonory z Ugarte, majitelky borovnického panství. Kostel se stavěl v letech 1692 až 1696 a ještě v roce 1696 byl vysvěcen. Jeho jednoduchá raně barokní architektura nepůsobí okázale, o to výrazněji však vyniká v otevřené krajině na okraji návrší.
Kostel obklopuje hřbitov a celý soubor doplňují dvě kaple, ohradní zeď se dvěma branami, bývalá kostnice a monumentální schodiště. Kaple před kostelem byly dokončeny roku 1703. Původně nesly zasvěcení Nanebevzetí Panny Marie a svatému Janu Nepomuckému. Márnice neboli kostnice přibyla v roce 1778.
Neobvyklé je také orientování kostelního průčelí k severu. Poloha na návrší zároveň otevírá výhled do podorlické krajiny. Za dobré viditelnosti se odtud mohou objevit Vrchy, Zvičina i Krkonoše s Černou horou.
Schody jako modlitba v kameni
Schodiště pravděpodobně patřilo už k původní koncepci poutního areálu. Jeho dnešní sochařská výzdoba je ale mladší. V roce 1767 ji vytvořili litomyšlští sochaři a kameníci, bratři Bartoloměj a Václav Hendrychové.
Původní výzdobu tvořily sochy světců, andílci a rokokové vázy. U paty schodiště stáli podle dochovaných údajů svatý Antonín Paduánský a svatý Vincenc de Paul, výše pak svatí Felix z Valois, Jan z Mathy, Vojtěch a Linhart. U horní brány se nacházely také sochy svaté Máří Magdaleny a svatého Jana Evangelisty.
Výstup tak měl duchovní význam. Poutní cesta vzhůru se spojovala s modlitbou růžence a podle dobových i odborných výkladů mohli poutníci schody zdolávat dokonce po kolenou. Barokní architektura zde proto není jen kulisou, ale součástí promyšleného náboženského rituálu.
Požár, opravy a ztracené sochy
Areál se nevyhnul pohromám ani pomalému chátrání. Kostel vážně poškodil požár po zásahu bleskem v roce 1864. Při následné opravě získal dnešní střechy kostela i věže. O dvanáct let později se zřítila část schodiště.
Opravy probíhaly v letech 1909 až 1910 a znovu v období 1939 až 1940. Druhá obnova však zůstala nedokončena. Po roce 1990 pokračovala péče postupně; restaurována byla mimo jiné nejvyšší část schodiště a oprav se dočkaly také kaple a márnice. Některé prvky si přitom zachovaly vysokou míru původnosti, například dlažba, okenní výplně a konstrukce schodiště.
Bolestným tématem je osud sochařské výzdoby. Sochy a vázy byly v minulosti poškozovány a stávaly se terčem vandalů i zlodějů. V roce 2019 se objevily zprávy o dalším zmizení barokních soch. Výzdoba se proto dochovala jen částečně a její stav se může měnit v souvislosti s restaurováním nebo zabezpečením areálu.
Národní kulturní památka v krajině
Od 1. července 2018 je poutní areál Homole národní kulturní památkou. Tehdy se stal 23. památkou tohoto typu v Královéhradeckém kraji. O jeho jednotlivé části se přitom dělí více vlastníků: kostel náleží církvi, zatímco hřbitov a kamenné schodiště stát v roce 2011 bezúplatně převedl obcím Borovnice a Lhoty u Potštejna.
Návštěva je především venkovním zážitkem. Výstup od severní paty schodiště umožní vnímat jednotlivé podesty, dochované sochy, brány i vztah areálu k okolní krajině. Historické kameny mohou být za mokra nebo v zimě kluzké, a 153 stupňů představuje i dnes poměrně náročnější stoupání.
Interiér kostela nemusí být běžně přístupný. Podle zveřejněných údajů se bohoslužby konají v neděli ve 14:30 každý druhý a čtvrtý týden v měsíci, od Velikonoc do 25. prosince; před cestou je však vhodné ověřit aktuální informace u Římskokatolické farnosti Kostelec nad Orlicí. Už samotné schodiště, kostelní průčelí a výhled z návrší ale nabízejí působivé setkání s barokní krajinou východních Čech.