V pondělí 2. července 1951 večer se v budově školy v Babicích u Třebíče konala schůze místního národního výboru. Do místnosti vstoupili ozbrojení muži a začalo se střílet. Řídící učitel a předseda MNV Tomáš Kuchtík, místopředseda Josef Roupec a skladník s pokladníkem Bohumír, případně Bohumil Netolička, zemřeli. Předseda místního akčního výboru Národní fronty František Bláha byl zraněn, ale přežil.
Událost, která se odehrála v malé obci na Vysočině, však nezůstala jen neobjasněnou vraždou. Komunistický režim ji okamžitě využil jako důkaz údajného spiknutí proti státu a během následujících měsíců rozpoutal sérii procesů namířených proti domnělým odbojářům, kněžím, sedlákům i jejich rodinám.
Od střelby k rychlým rozsudkům
Za hlavní postavu ozbrojené skupiny byl označen Ladislav Malý. Vystupoval jako agent americké CIC a v regionu se pokoušel získávat lidi pro protikomunistický odboj. Navázal kontakty mimo jiné s knězem Janem Bulou. Některým lidem nabízel účast v odboji, jindy tvrdil, že pomáhá s převodem arcibiskupa Josefa Berana přes hranice.
Po střelbě se skupina ukryla v žitném poli mezi Čáslavicemi a Bolíkovicemi. Při zásahu bezpečnostních složek 3. července byli zastřeleni Ladislav Malý a Antonín Plichta mladší. Stanislav Plichta utrpěl těžké zranění a Antonín Mityska zásah přežil.
První hlavní proces začal v Jihlavě už 12. července, pouhých deset dní po babické střelbě. Skončil sedmi rozsudky smrti, dvěma doživotními tresty a dalšími dlouhými tresty. Sedm odsouzených bylo popraveno 3. srpna 1951. V letech 1951 až 1953 pak v souvislosti s případem proběhlo celkem patnáct politicky motivovaných procesů. Podle údajů Ústavu pro studium totalitních režimů v nich bylo odsouzeno 107 lidí, padlo jedenáct trestů smrti a souhrnná délka uložených trestů dosáhla 1429 let.
Procesy zasáhly i ty, kteří nestáli před soudem
Mezi popravenými byli katoličtí duchovní Václav Drbola a František Pařil. V navazujícím třebíčském procesu dostal trest smrti také farář Jan Bula, popravený v roce 1952. Posledním popraveným v celé kauze se stal Stanislav Plichta. Přestože byl po zásahu těžce zraněný a ochrnul na dolní polovinu těla, zemřel na šibenici 10. února 1953.
Důsledky se neomezily na odsouzené. Rodiny popravených a vězněných byly nuceně vystěhovávány z rodných obcí, často do pohraničí nebo na státní statky. Režim tím přetrhával jejich místní vazby a zároveň zastrašoval soukromě hospodařící rolníky, kteří odmítali vstoupit do jednotných zemědělských družstev.
Vyšetřování provázely nátlak, manipulace a předem připravené scénáře. Případ navíc nebyl zajištěn podle běžných kriminalistických pravidel – například se neuskutečnila balistická analýza použitých zbraní. Dodnes proto nelze s jistotou rekonstruovat všechny okolnosti střelby. Také možné napojení Ladislava Malého na Státní bezpečnost zůstává předmětem historických debat. Není prokázáno, že byl vědomým spolupracovníkem StB nebo že celou akci přímo zorganizovala.
Co dnes v Babicích připomíná rok 1951
Na návsi pod kostelem Nejsvětější Trojice stojí památník tří zastřelených funkcionářů. Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy vytvořil sochař Miloš Axman, architektonickou úpravu navrhl František Kočí. Odhalen byl v roce 1975 a původně byl součástí ideologicky pojatého památníku třídního boje.
Právě v tom spočívá jeden z babických paradoxů. Pomník připomíná skutečně zavražděné obyvatele, zároveň však vznikl v době, kdy režim tragédii zneužíval k propagandě. Po roce 1989 byla někdejší síň revolučních tradic v bývalé škole uzavřena, odstraněna byla také pamětní deska z roku 1951 a později zmizel původní základní kámen pomníku. V referendu po roce 1990 se přesto většina obyvatel podle dostupných záznamů vyslovila pro jeho ponechání.
Jinou podobu paměti nabízejí takzvané zvony smíření v kostele Nejsvětější Trojice. Farnost je pořídila v roce 1968 jako výraz pokání a poděkování za záchranu víry. Na zvonu svatého Josefa je nápis odkazující na satisfakci za Babice 1951. Před farou od roku 2013 stojí také bronzová busta Václava Drboly, odhalená při Dni smíření.
Místo, kde se dějiny dají projít
Návštěva Babic není klasickým výletem za rozsáhlou expozicí. Bývalá škola, kde se střílelo, dnes podle dostupných podkladů není běžně přístupným muzeem. Smysl má projít si náves, zastavit se u památníku, kostela a busty Václava Drboly a uvědomit si rozdíl mezi místem činu a místem, které si obec vytvořila jako paměťový bod.
Polem u Bolíkovic, kde došlo k přestřelce, nevede oficiální návštěvnická trasa. Případný výlet proto vyžaduje ohleduplnost k soukromým pozemkům a zemědělskému hospodaření. V roce 2026, při 75. výročí událostí, se v Babicích konal odborný program ÚSTR věnovaný vraždě, justičnímu zločinu a kolektivní paměti. Veřejnosti při něm byly představeny také nábojnice nalezené v místě přestřelky.
Babice tak dnes nejsou jen bodem na mapě okresu Třebíč. Jsou příkladem toho, jak může jediná tragédie zasáhnout celou obec, proměnit rodinné osudy a na desetiletí ovlivnit způsob, jakým lidé o minulosti mluví. Právě spojení konkrétního místa, doložených křivd a stále otevřených otázek dává babickému případu význam i pro dnešní návštěvníky.