Od tvrze k panskému sídlu
Hořiněveský zámek stojí v centru obce a na první pohled působí jako barokní šlechtické sídlo. Jeho příběh je však mnohem starší. Předcházela mu středověká tvrz, která byla během 16. století pravděpodobně rozšířena a přestavěna. Z jejího zdiva se dodnes zachovaly sklepy a části obvodových zdí.
Po konfiskaci majetků rodu Trčků získal Hořiněves roku 1636 Jan Matyáš Gallas. Tvrz ovšem v následujících letech nečekalo klidné období. Roku 1645 ji vypálili a vydrancovali Švédové. K obnově a novému rozvoji panství došlo až později, když se Hořiněves stala centrem rozsáhlého panství. Od roku 1661 k němu patřilo nejprve 21, později až 26 vesnic.
František Ferdinand Gallas zahájil přestavbu zpustlé tvrze na barokní zámek. Práce byly podle místního historického přehledu dokončeny ještě před rokem 1669. Významný zlom pak přišel roku 1674, kdy panství koupil Jan Špork. V letech 1674 až 1676 nechal sídlo znovu upravit a vtiskl mu výraznější barokní charakter.
Šporkovská reprezentace a santiniovská stopa
Po šporkovské přestavbě měl zámek dvoupatrový palác a tři třípatrové věže. Dvě stály na jižní straně, třetí na severní. Součástí areálu byl také pivovar, připomínající, že zámek nebyl pouze reprezentativním obydlím, ale zároveň správním a hospodářským centrem panství.
Další stavební etapa se spojuje s úpravami po roce 1720, za Jana Michala hraběte Šporka. Právě tehdy se podle odborného projektu Putování za Santinim mohly uplatnit návrhy připisované Janu Blažeji Santinimu. Přímé autorství však není doloženo s naprostou jistotou. Santiniovský charakter lze hledat v členění fasád, šambránách kolem oken, pojetí portálu, rizalitech i v křivkově tvarovaných nárožních partiích se šnekovými schodišti.
Dnešní sídelní část tvoří jednopatrová obdélná budova se dvěma dvoupatrovými jižními věžemi. Na západě ji doplňuje rizalit a navazující hospodářské objekty, které společně vytvářejí rozsáhlý dvůr. Na vrcholcích jižních věží jsou větrné ukazatele v podobě českého lva s korouhví a korunovaného říšského orla, motivů spojovaných se znakem Šporků.
Rok 1775 změnil podobu zámku
Šporkovský odkaz má v Hořiněvsi i svou odvrácenou stránku. Jan Karel Špork, který panství vlastnil od roku 1738, byl známý tvrdým přístupem k poddaným. Když v českých zemích roku 1775 vypuklo selské povstání, mělo na jeho panství mimořádně bouřlivý průběh. Povstalci zámek napadli a vyplenili.
Následné stavební zásahy zásadně proměnily jeho siluetu. Bylo sneseno celé druhé patro, odstraněna severní věž a jižní věže byly sníženy o jedno podlaží. Na severní straně vznikl vysoký štít. Dnešní podoba proto není jen výsledkem barokní reprezentace, ale také připomínkou sociálního napětí, které kdysi zasáhlo celé panství.
Od krajského úřadu k chátrání
Jan Karel Špork prodal panství roku 1790 císaři Josefu II. Hořiněves byla následně spojena se Smiřicemi a zámek přestal být sídlem samostatného panství. Už předtím, v letech 1778 až 1792, v něm sídlil krajský úřad, protože Hradec Králové se proměňoval v pevnost. Část objektu sloužila mezi lety 1834 a 1900 také školským účelům.
Roku 1863 získal Hořiněves liberecký průmyslník Johann Liebig. Za války roku 1866 se zámek stal lazaretem pro 40 mužů rakouské armády. V letech 1881 až 1918 patřil Císařskému rodinnému fondu habsburského rodu, po vzniku Československa přešel do majetku státu. Za socialismu v něm byly ubytovny, kanceláře a sklady a stav objektu se postupně zhoršoval.
Zámek v krajině Hořiněvsi
Po roce 1989 byl zámek vydán v náhradní restituci a později se dostal do rukou manželů Šoulových. Podle obecních informací dnes náleží manželům Slaninovým, kteří se podílejí na jeho obnově. Objekt je v současnosti kvůli rekonstrukci dočasně uzavřen, takže případnou návštěvu je vhodné předem ověřit.
Výlet do Hořiněvsi ale nemusí končit u zámeckých zdí. V bezprostřední blízkosti stojí barokní kostel sv. Prokopa, který nechal roku 1707 vystavět Ferdinand Leopold Špork. Zámek, kostel i připomínky války roku 1866 tak společně vyprávějí příběh obce, v němž se potkává šlechtická reprezentace, hospodářské dějiny i dramatické události českého venkova.