Hladina Hromnického červeného jezírka leží hluboko pod okolním terénem a její načervenalý odstín ostře kontrastuje s lesy, šedými haldami a řídkou vegetací na svazích. Nejde o běžný rybník ani o pozůstatek přírodního jezera. Vodní plocha vznikla v zatopeném jámovém lomu, kde se po staletí dobývaly kamenečné, tedy pyritické břidlice.
Lokalita u Hromnic v okrese Plzeň-sever je chráněná jako přírodní památka od 7. března 1975. Ochrana se nevztahuje pouze na samotné jezírko, ale také na okolní haldy, které připomínají někdejší těžbu a zpracování horniny. Celé území má rozlohu přibližně 12,4 hektaru.
Od kamence k výrobě olea
Hromnická břidlice se těžila už nejpozději od konce 16. století. Zpočátku sloužila především k výrobě kamence, využívaného mimo jiné v textilnictví. Později se místní surovina stala základem mnohem významnějšího průmyslového podniku.
Na přelomu 18. a 19. století se z břidlice začala vyrábět kyselina sírová, respektive oleum. Tato dýmavá, koncentrovaná kapalina měla využití například při zpracování indiga, důležitého rostlinného barviva pro textilní průmysl. Výroba probíhala tak, že se břidlice nechávala zvětrávat a následně se prolévala vodou. Z horniny se uvolňovaly sírany, které se dále odpařovaly a tepelně zpracovávaly.
Šlo o náročný proces vyžadující velké množství energie, dřeva a později uhlí. V 70. a 80. letech 19. století patřil podnik zpracovávající hromnickou břidlici podle odborných materiálů k významným, ba prakticky monopolním výrobcům olea. V lomu tehdy pracovaly také parní stroje. Průmyslový provoz skončil na konci 19. století, kdy jej překonala účinnější kontaktní technologie výroby kyseliny sírové. Opuštěná jáma se později začala plnit vodou.
Proč je voda červená a mimořádně kyselá
Břidlice v Hromnici je bohatá na pyrit, minerál obsahující železo a síru. Jeho zvětrávání a následné vyluhování síranů způsobují, že voda má pH přibližně 2,6 až 2,8. To je hodnota srovnatelná s výrazně kyselými kapalinami, nikoli s vodou vhodnou ke koupání.
Na zbarvení hladiny se podílí přítomnost železa a chemické změny probíhající v různých vrstvách vody. Přibližné rozměry zatopeného lomu činí 190 krát 130 metrů. Samotná vodní plocha podle odborných měření zabírá zhruba tři hektary a voda dosahuje hloubky kolem 18 metrů. Údaje o celkové hloubce lomu se vztahují k celé jámě, nikoli jen k vodnímu sloupci.
Jezírko není úplně bez života
Hromnické jezírko je trvale meromiktické. Jeho voda se během roku nepromíchá od hladiny až ke dnu. Svrchní vrstva se pohybuje a okysličuje, zatímco spodní, hustší vrstva zůstává dlouhodobě stabilní a bez kyslíku. K tomuto jevu přispívá vysoký obsah rozpuštěných síranů a kovů, příkré stěny lomu i poloha hladiny hluboko pod okolním terénem.
Navzdory extrémním podmínkám nejde o zcela mrtvou vodu. Ve svrchní vrstvě vědci zaznamenali několik druhů řas, například zástupce rodů Coccomyxa, Chromulina, Lepocinclis a Chlamydomonas. Žije zde také kyselomilný vířník Cephalodella acidophila. V jarních a letních měsících může být v horní vrstvě naměřeno velké množství kyslíku, což ukazuje na intenzivní fotosyntézu řas. Spodní část jezírka však zůstává anoxická.
Výlet k neobvyklé památce
Jezírko leží přibližně 800 metrů od křižovatky silnic v Hromnici a vede k němu několik turistických přístupů. Jedna z tras míří od bývalého sportovního areálu V Kolnách po zeleném značení, další začíná u silnice a je kratší, zato prudší. K severní straně se dá dojít také přes hromnickou náves. Právě výše položené severní stanoviště nabízí výrazný pohled na hladinu i celé okolí.
Návštěva není spojena s běžným rekreačním areálem a na místě nelze očekávat služby jako u upravených vodních ploch. K vodě není vhodné sestupovat ani se jí dotýkat. Nejzajímavější je pozorovat jezírko z bezpečné vzdálenosti a vnímat kontrast mezi pozůstatky průmyslu a přírodou, která je pomalu osidluje.
Hromnické červené jezírko je současně geologickou lokalitou, technickou a báňsko-historickou památkou i přirozenou laboratoří pro výzkum života v kyselém prostředí. Patří k místům, kde se historie lidské výroby neztratila v krajině, ale dodnes ovlivňuje její barvu, vegetaci i vodu.