Dvě velké katastrofy v roce 1865 změnily tvář Kynžvartu. Při prvním požáru 15. srpna vyhořela východní část města včetně radnice, školy, fary a kostela s věží. Druhý požár, který vypukl 8. listopadu, pak zničil dolní část města a dalších 73 domů. Kostel svaté Markéty, jenž byl po staletí součástí městského panoramatu, potřeboval rozsáhlou obnovu.
Od středověké svatyně k novému chrámu
První písemná zmínka o kynžvartském římskokatolickém kostele pochází už z roku 1372. Výraznou ranou se mu stal požár v roce 1506, při němž podle historických přehledů utrpěla také věž. Kostel byl následně obnoven a po několik dalších staletí zůstával důležitým místem zdejšího náboženského i společenského života.
Po požárech roku 1865 se však ukázalo, že pouhá oprava nebude stačit. Stavba nového farního kostela začala po Velikonocích roku 1869 a dokončena byla už následující rok. Vysvěcení se uskutečnilo na svátek svaté Markéty v roce 1870. V době dokončení měla kynžvartská farnost téměř 4 000 věřících, takže nový chrám nebyl jen náhradou za poškozenou budovu, ale také stavbou odpovídající významu města a jeho okolí.
Na obnově se podíleli Metternichové i obyvatelé
Významnou roli sehrál patron kostela, kníže Richard Metternich-Winneburg. Náklady na stavbu nesl společně s finančními příspěvky farníků z Kynžvartu a několika okolních obcí. Obnova tak nebyla pouze záležitostí vrchnosti, ale také praktickým projektem celé místní komunity.
Právě kolem autorství a provedení stavby se dochovaly poněkud rozdílné údaje. Jeden z architektonických přehledů uvádí, že projekt vznikl v Paříži a pracemi byl pověřen stavitel J. Höfer. Místní historický materiál naopak připisuje provedení staviteli Antonu Popperlemu z Bečova nad Teplou a kynžvartskému zednickému mistrovi Janu Königovi. Bez dalšího archivního ověření proto není možné tuto otázku uzavřít jediným tvrzením.
Architektura s několika podobami popisu
Dnešní kostel je výraznou dominantou horní části náměstí a stojí v blízkosti hřbitova. V odborném popisu je označován jako jednolodní a neorientovaný, tedy s podélnou osou, která neodpovídá obvyklému východo-západnímu uspořádání kostelů. Podrobnější místní popis ale uvádí, že při obnově byly k hlavní lodi přistavěny dvě postranní lodi, zvýšena střecha a doplněny sloupy.
Oba pohledy lze vnímat jako rozdílnou úroveň popisu téže stavby, nikoli jako jednoduchý rozpor, který by šlo bez dalších podkladů snadno rozhodnout. Jisté je, že při přestavbě zůstaly zachovány základy staršího kostela, uváděné v souvislosti s rokem 1509. Nový chrám tak navázal na historické místo, i když jeho podoba se po požáru zásadně proměnila.
Presbytář měl polygonální závěr a po jeho stranách vzniklo oratorium a sakristie. Interiér doplnily oltáře v pseudogotickém stylu. Jejich autorství je spojováno s kynžvartským řezbářem Karlem Pistrollem, zatímco kazatelnu zdobily terakotové reliéfy evangelistů od modeláře Karla Richtera. Vybavení tak připomíná nejen velkorysost obnovy, ale také řemeslnou zručnost spojenou s místem.
Dominanta náměstí a zastavení při poznávání Kynžvartu
Kostel svaté Markéty je dnes kulturní památkou evidovanou v seznamu památkové péče. Jeho význam nespočívá jen ve stáří jednotlivých částí, ale především v příběhu kontinuity: na stejném místě se setkává středověká tradice, paměť ničivých požárů i podoba města obnoveného v 19. století.
Při návštěvě Lázní Kynžvartu je kostel přirozenou součástí procházky historickým centrem. Navázat lze na prohlídku náměstí, zámku Kynžvart i lázeňské části města. Stavba není běžně přístupná jako samostatná turistická atrakce s pevnou návštěvní dobou, konají se v ní však bohoslužby. Diecézní katalog uvádí nedělní mši ve 14:30 a pondělní bohoslužby jednou za dva týdny v sudém týdnu; před cestou je vhodné ověřit aktuální pořad.
V souvislosti s kostelem se připomíná také náhrobní kámen Jana Šebestána Zedwitze z roku 1582. I takový detail ukazuje, že okolí svatyně není jen kulisou, ale místem, kde se v drobných stopách dochovaly dějiny Kynžvartu.