V Teplických skalách se dá během jediné procházky projít několika teplotními světy. Na vyhřátých plošinách pískovcového města může svítit slunce, ale v hluboké soutěsce Sibiř zůstává dlouho chladno a vlhko. Právě tady se sníh a led udržují déle než v okolní krajině, někdy až do jarních, případně časně letních měsíců.
Název Sibiř není přesným meteorologickým označením nejchladnějšího bodu oblasti. Výstižně však připomíná zdejší mimořádné mikroklima. Teplické skály jsou známé výraznými teplotními inverzemi, při nichž se studený vzduch hromadí v hlubokých údolích a roklích, zatímco výše položená místa zůstávají teplejší a sušší.
Jak vzniká chlad uprostřed pískovcových skal
Soutěska je hluboká, zastíněná a špatně provětrávaná. Studený vzduch je těžší než teplý, a tak stéká dolů a zůstává na dně rokle. Sluneční paprsky se sem dostávají jen omezeně, což zpomaluje tání sněhu i ledu. Výsledkem je prostředí, které může připomínat horské polohy, přestože se návštěvník pohybuje v pískovcovém skalním městě.
Právě rozdíl mezi slunnými a zastíněnými částmi je během výletu dobře znatelný. V teplejší části okruhu může být počasí téměř letní, zatímco v Sibiři se hodí pevná obuv a teplejší vrstva oblečení. Množství sněhu samozřejmě závisí na konkrétní zimě a průběhu jara. Led zde ale často mizí mezi posledními místy v celých skalách.
Malá horská enkláva v nižší poloze
Chladné mikroklima není jen zajímavostí pro výletníky. Umožňuje přežít rostlinám a živočichům, které si jinak spojujeme spíše s horskou přírodou. V hlubokých roklích rostou například violka dvoukvětá, podbělice alpská, mléčivec alpský, papratka horská, plavuň pučivá nebo vranec jedlový.
Teplické skály jsou cenné také množstvím mechů a lišejníků. Zdejší mech dvouhrotec Sendtnerův je uváděn jako místní endemit a v celém území bylo zaznamenáno 192 druhů lišejníků. Rozmanitá je i fauna. V rezervaci žije více než 160 druhů obratlovců, mezi nimi holub doupňák, krkavec velký, výr velký nebo sokol stěhovavý, který zde pravidelně hnízdí.
Sibiř jako součást šestikilometrového okruhu
Soutěska není samostatným placeným objektem, ale součástí prohlídkového okruhu Teplickými skalami. Ten vede po modré turistické značce a měří přibližně šest kilometrů. Trasa prochází divočejší krajinou než známější Adršpašské skály a nabízí kompaktní skalní masivy, hluboké rokle, úzké průchody i výrazné skalní věže.
Cestou se objevují útvary s názvy Lední medvěd, Golem, Řeznická sekyra, Herinek, Krakonošovo párátko, Sfinga nebo Pes Filipes. K nejpůsobivějším místům patří také Skalní koruna, symbol Teplických skal, Chrám a Krakonošova zahrada. Výlet lze zpestřit výstupem ke zřícenině hradu Střmen, odkud se otevírá výhled na okolní skalní město. K pozůstatkům hradu vede strmé schodiště a místo je kulturní památkou.
Skalní město vzniklo v kvádrových pískovcích svrchní křídy. Ty se ukládaly v mělkém moři přibližně před 89 miliony let. Později tektonické pohyby rozčlenily horninu sítí puklin a voda, mráz i další erozní procesy postupně vytvořily dnešní kaňony, soutěsky, věže a rozsedliny. Výsledný reliéf se označuje jako pseudokrasový.
Prakticky před cestou
Do Teplických skal se dá přijet autem, autobusem i vlakem. Železniční zastávka Teplice nad Metují–skály leží nedaleko vstupu. Pro delší výlet je možné pokračovat Vlčí roklí do Adršpašských skal; trasa z Teplic nad Metují přes obě skalní města měří přibližně jedenáct kilometrů a zabere zhruba čtyři až pět hodin.
Okruh je podle návštěvního řádu přístupný celoročně, v zimě však mohou být některé úseky otevřené jen podle aktuální údržby. Před cestou je proto dobré ověřit stav trasy a počítat s tím, že v Sibiři může být i na jaře kluzko. Pohyb mimo značené cesty je zakázán nejen kvůli bezpečnosti, ale také kvůli ochraně citlivého terénu před erozí a sešlapem. V úzkých roklích navíc nemusí fungovat mobilní data, dostupné je především nouzové volání.