Největší pozoruhodností velinského kostela není jen jeho stáří nebo dřevěná konstrukce. V areálu se dochovala také takzvaná josefínská rakev, spojovaná s pohřebními opatřeními z doby vlády císaře Josefa II. Pochází patrně z 80. let 18. století a měla otevírací dno. Zemřelý tak mohl být spuštěn do hrobu, zatímco rakev zůstala k dalšímu použití.
Šlo zřejmě o snahu šetřit dřevo, zejména v době epidemií a většího počtu úmrtí. Praktické opatření se však mezi lidmi nesetkalo s pochopením a používalo se jen krátce. Právě tento drobný předmět dává jinak klidnému venkovskému kostelu silný historický příběh: ukazuje, jak se státní reformy mohly dotýkat každodenního života obyčejných lidí.
Dřevěný areál dochovaný jako celek
Kostel sv. Mikuláše byl postaven roku 1752. Jednolodní roubená stavba má šindelovou střechu, plochý strop a presbytář orientovaný k východu. Na západní straně se nachází kruchta nesená vyřezávanými sloupky. Interiér dnes vychází především z úpravy z roku 1983, přesto si zachovává tradiční charakter i původní kostelní lavice.
Výjimečnost památky spočívá v tom, že nezůstal zachován pouze samotný kostel. Na hřbitově stojí také samostatná dřevěná zvonice, k areálu patří roubená márnice a celé místo uzavírá dřevěné ohrazení. Zvonice má polygonální, osmiboký půdorys a kamennou podezdívku. Márnice je drobná stavba bez oken, s nízkou opukovou podezdívkou, valbovou šindelovou střechou a větracími otvory.
Takto kompletně dochované dřevěné areály jsou v českém prostředí vzácné. Veliny proto představují cenný doklad lidového barokního stavitelství na Pardubicku, nikoli jen izolovanou historickou budovu.
Od středověkého kostelíka k dnešní památce
Na místě dnešního kostela pravděpodobně stál sakrální objekt už dříve. Písemné zprávy spojené s velinským kostelíkem sahají do 14. století. Roku 1365 je kostel uveden jmenovitě a o rok později je doložen také místní farář. Současná stavba je tedy pokračováním dlouhé duchovní tradice obce, i když její dřevěná podoba vznikla až v 18. století.
Stavba přitom v minulosti prošla proměnami, které málem setřely její původní vzhled. Kolem roku 1900 byla neodborně opravena, omítnuta a dostala těžkou taškovou krytinu. Roku 1929 byla omítka odstraněna, trámy osekány a střecha znovu pokryta šindelem. Rozsáhlá obnova celého areálu následovala v letech 2008 až 2013 za podpory Ministerstva kultury.
Zvon, varhany a živý prostor
Historii místa nepřipomínají jen trámy a hroby. Na kruchtě jsou varhany z dílny Josefa Jirušky z roku 1849. Po generální opravě se znovu používají při bohoslužbách i koncertech. Dobrá akustika dává kostelu další využití a během roku se zde konají také svatby, pietní obřady a kulturní vystoupení.
Ve zvonici se podle dostupných popisů dochovaly dva zvony. Původně jich mělo být čtyři, část však byla zrekvírována během světových válek. U dochovaných zvonů se uvádí mimo jiné datace do let 1588 a 1468; přesné údaje je vhodné ověřit přímo u správce památky. I tato nejistota připomíná, že historie dřevěných staveb se často skládá z různě starých vrstev a místních tradic.
Jak se do Velin vypravit
Kostel stojí ve střední části Velin při silnici a je součástí hřbitovního areálu. Od jara do podzimu je možné nahlédnout dovnitř přes kovanou mříž. Kdo chce vidět také zvonici, márnici a josefínskou rakev s odborným výkladem, měl by si návštěvu předem domluvit na Obecním úřadu Veliny. Obec uvádí možnost prohlídky po celý rok po předchozí dohodě, aktuální režim vstupu je však dobré před cestou ověřit.
Areál je kulturní památkou a zároveň filiálním kostelem římskokatolické farnosti Ostřetín. Obec Veliny jej dnes využívá jako místo bohoslužeb i setkávání. Návštěva tak není jen cestou za krásnou roubenou architekturou, ale také za živým místem, kde se potkává středověká historie obce, barokní řemeslo, paměť místních obyvatel a příběh neobvyklé rakve z josefínské doby.