Na jaře roku 1986 se ve Slušovicích otevřel obchodní dům Kvatro. Stál v areálu dostihového závodiště a nabízel zboží, které si lidé obvykle spojovali spíše se západní Evropou než s československým venkovem. Ve stejné době se v místním družstvu vyvíjely počítače, rostla síť přidružených výrob a na dostihy přijížděly desetitisíce návštěvníků. Z obyčejného zemědělského družstva se stal fenomén, o němž se mluvilo po celé republice.
Od nechtěného družstva k velkému podniku
JZD ve Slušovicích vzniklo v roce 1952. Přípravný výbor byl ustaven 19. března, samotné družstvo 20. května a v září se na Bílé Hlíně rozoraly meze. Začátky však měly k idylickému obrazu kolektivního hospodaření daleko. Část obyvatel do družstva vstupovat nechtěla a během prvního roku z něj 23 lidí odešlo.
Zlom přišel v roce 1963, kdy se předsedou stal František Čuba. Prameny se rozcházejí v přesném datu jeho nástupu, uvádějí 25. únor nebo 1. březen. Jisté je, že tehdy sedmadvacetiletý Čuba převzal malé družstvo s nízkou výkonností a pustil se do změn v organizaci práce, evidenci i odměňování. Prosazoval hmotnou zainteresovanost, pravidelnost výplat a využívání nových technologií.
Slušovice postupně pohlcovaly okolní zemědělská družstva a v polovině 70. let hospodařily na území 17 obcí. Rozvoj podniku se promítal také do města. Přibylo sportoviště, mateřská škola, zdravotnické a nákupní středisko, koupaliště nebo přístavba školy. Dobový obraz Slušovic tak nebyl jen příběhem výroby, ale i rychle se měnícího regionu.
JZD, které už dávno nebylo jen zemědělské
Název JZD Agrokombinát Slušovice podnik oficiálně nesl od 5. dubna 1986. Označení lépe vystihovalo jeho rozsah než původní pojem zemědělského družstva. Klasická zemědělská výroba tvořila podle odborné studie na konci 80. let přibližně čtyři procenta celkových výkonů. Zbytek zajišťovala široká přidružená výroba: elektronika, počítače, biotechnologie, potravinářské provozy, plasty, obchod a logistika.
Orientační údaje uváděné ve studii Národního zemědělského muzea zachycují růst výkonů z asi 2,07 miliardy Kčs v roce 1984 na 7 miliard v roce 1989. Počet pracovníků se měl ve stejném období zvýšit z 3 096 přibližně na 5 000. Nejde o čísla, která by měla zakrýt složitost hospodaření, ale dobře ukazují, proč Slušovice působily v československém prostředí tak neobvykle.
Mezi lety 1985 a 1989 byl každý rok uváděn na trh nový typ počítače. Na jaře 1989 začal vývoj šestnáctibitového modelu TNS-HC 16 a jeho výroba byla zahájena 1. října téhož roku. Moderní technika přitom nebyla jediným lákadlem. Slušovice nabízely představu, že i uvnitř socialistického systému lze vytvořit místo s rychlými službami, atraktivním zbožím a sebevědomým podnikatelským duchem.
Dostihy jako divadlo úspěchu
Výraznou součástí tohoto obrazu se stal dostihový areál. První dostih se konal 23. srpna 1981, zhruba půl roku po zahájení stavby, jejímž hlavním iniciátorem byl podle oficiální historie areálu Josef Čuba, bratr Františka Čuby. Dráha má obvod 1 480 metrů, klopené oblouky a uvnitř travnatého oválu 16 překážek. Později zde vzniklo také devítijamkové golfové hřiště.
Dostihové dny nebyly pouze sportovní událostí. Spojovaly výstavy techniky a hospodářských zvířat, pouťové atrakce a možnost nakoupit některé obtížně dostupné zboží. Na Květnovou cenu v roce 1984 dorazilo podle brožury areálu 43 600 diváků. Za rok 1986 městské materiály uvádějí 196 440 návštěvníků, zatímco Český rozhlas hovoří zaokrouhleně téměř o 200 000. Ať už přesné číslo vzniklo jakýmkoli způsobem, návštěvnost ukazuje mimořádný dosah slušovických akcí.
Jak se vyráběl mýtus
Úspěch Slušovic nestál pouze na hospodářských výsledcích. Družstvo si vytvářelo vlastní publikační zázemí, například podnikový časopis Naše cesta nebo texty o řízení a prosperitě. V odborných materiálech se popisuje propracovaný systém aktivizace pracovníků: důraz na odbornost, individuální motivaci a výkon. Někteří lidé se díky tomu dostávali na odpovědná místa především podle schopností. Současně však šlo o prostředí s vysokými nároky a silným tlakem přizpůsobit se požadavkům podniku.
Významnou roli hrála také média. Rozhovor s Františkem Čubou, který vyšel v Rudém právu 30. srpna 1986, se věnoval řízení, pracovní kázni, hmotné zainteresovanosti a socialistické podnikavosti. Čuba v něm nebyl představován jen jako zemědělský funkcionář, ale jako odborník schopný vysvětlovat produktivitu a fungování podniku. V roce 1986 navíc obdržel Řád práce.
Právě zde vzniká rozdíl mezi skutečností a mýtem. Slušovice byly mimořádným podnikem, ale jejich model nebyl běžným obrazem celého socialistického hospodářství. Podobná velká družstva s přidruženou výrobou existovala, výsledky Slušovic však výrazně převyšovaly i jiné úspěšné podniky. Obraz výkladní skříně proto vznikal kombinací reálného růstu, schopného řízení, podpory systému a velmi účinné veřejné prezentace.
Co ze Slušovic zůstalo
Po roce 1989 se jednotlivé části agrokombinátu začaly oddělovat a vznikaly samostatné družstevní, obchodní či akciové společnosti. Proměna souvisela s přechodem k tržní ekonomice i se zánikem podmínek, které umožňovaly tak rozsáhlou a propojenou strukturu. Část pozdějších firem v regionu navázala na bývalé provozy nebo na lidi, kteří v JZD pracovali.
Dnešní návštěvník může nejvýraznější stopu slušovického příběhu hledat v dostihovém areálu, kde se dostihové dny konají i dnes; aktuální termíny je však třeba ověřit u pořadatele. Slušovice jsou zároveň výchozím místem pro cesty do Vizovických a Hostýnských vrchů. Připomenout lze také kostel Narození svatého Jana Křtitele z roku 1815 a několik historických křížů či sochu svatého Jana Nepomuckého. Obchodní dům Kvatro už neexistuje, v paměti města ale zůstává jako jedna z nejvýraznějších kulis příběhu, který proměnil malé družstvo v celostátní symbol.