Na někdejším náměstí Zahrádky dnes stojí jediná dochovaná budova: kostel sv. Víta. Kolem něj se rozprostírá krajina vodárenské nádrže Švihov, která zásobuje pitnou vodou téměř 1,5 milionu lidí. Příběh tohoto místa je proto neobvyklým spojením paměti zaniklého městečka, středověkého umění a přísně chráněného vodárenského území.
Poslední svědek Zahrádky
Zahrádka byla zrušena, vysídlena a z větší části zbořena v souvislosti s budováním vodního díla Želivka. O likvidaci městečka rozhodla vláda v roce 1969, samotný zánik probíhal v širším období výstavby nádrže. Kostel byl od roku 1975 nevyužívaný a tehdy jej od církve odkoupil investor vodního díla.
Stavba však nakonec nebyla odstraněna. Archeologické a stavebněhistorické průzkumy v 70. letech odhalily mimořádně cenné nástěnné malby, a kostel tak získal novou roli: stal se památníkem zátopové oblasti. Z někdejšího náměstí se kromě něj dochovala ještě socha Panny Marie Bolestné, kamenná obecní kašna a hřbitov. Historický půdorys náměstí, cesty i kompozici zeleně chrání vymezené ochranné pásmo.
Románské jádro a středověké malby
První přímá písemná zpráva o Zahrádce s kostelem pochází z darovací listiny Přemysla Otakara I. z 26. června 1219. Tehdejší svatyně byla pravděpodobně menší stavbou z doby kolem roku 1200. Současný kostel vznikl po tomto období a v průběhu staletí prošel řadou úprav.
Jeho nejstarší část prozrazuje silné románské zdivo, původní jižní portál a základní dispozice stavby. Dochovaly se také gotické prvky, například sanktuář, vstup do někdejší sakristie, dlažba nebo střílnová okénka ve věži. Věž završuje rokoková střecha, zatímco interiér připomínají i pozdější barokní a secesní zásahy.
Při průzkumech v letech 1975 a 1976 restaurátoři objevili pod novodobou přizdívkou za oltářem románsko-gotické nástěnné malby. Ukázal se zde přemyslovský genealogický cyklus, jedna z nejvýraznějších uměleckých hodnot kostela. Základy starší stavby, nalezené při archeologickém průzkumu v letech 1976 až 1977, jsou dnes vyznačeny v dlažbě interiéru.
Požáry, Toufar a návrat péče
Kostel několikrát změnil svou podobu. Barokní úprava proběhla v roce 1738, po požáru městečka v roce 1783 byl obnoven roku 1787. Další zásahy následovaly v roce 1811 a po požáru v roce 1850. V době první republiky přibyla secesní okna a nová výmalba.
S místem je spojen také kněz Josef Toufar, který v Zahrádce působil v letech 1940 až 1948. Po jeho přeložení do Číhoště se jeho životní příběh uzavřel tragicky. V bývalé sakristii dnes stojí poslední velká plastika sochaře Olbrama Zoubka, nazvaná Socha pro Josefa Toufara.
O záchranu a zpřístupňování kostela se od roku 2001 stará Spolek Přátelé Zahrádky, založený místními rodáky. Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem se podařilo odvlhčit stavbu, zajistit malby v presbytáři, opravit střechu i vnější plášť a interiér nově nasvítit. Významnou roli sehrála veřejná sbírka, do níž lidé v letech 2010 až 2013 přispěli více než 757 tisíci korun.
Kašna, socha a paměť obyvatel
Na náměstí stojí také obecní kašna z roku 1886. Sloužila jako zdroj užitkové vody pro dolní část městečka. Voda do ní původně přitékala dřevěnými trubkami z potoka nad Vinopalnou, při přestavbě v roce 1906 je nahradily trubky kameninové. Dnes je kašna bez vody a její ostění se postupně rozevírá. Spolek proto usiluje o její opravu a návrat původní funkce.
V roce 2024 prošla obnovou socha Panny Marie Bolestné. Restaurátoři ji rozebrali, opravili a znovu osadili na původní místo; navrátili jí také barevnost. Hřbitov připomíná další vrstvu historie. Od roku 1972 se na něm nepohřbívá, většina hrobů však zůstává udržována pozůstalými.
Návštěva v krajině s přísným režimem
Kostel je nemovitou kulturní památkou, ale jeho návštěva nemá podobu běžné turistické prohlídky. Interiér se otevírá především při kulturních akcích. Pro rok 2026 je další zveřejněné zpřístupnění plánováno na Dny evropského kulturního dědictví 12. září, program je však vhodné před cestou ověřit.
Ke kostelu vede od parkoviště u hlavní komunikace vyznačená pěší cesta dlouhá necelých 700 metrů. Zahrádka leží v ochranném pásmu vodního zdroje II. stupně, proto není dovoleno scházet z trasy, přibližovat se k hladině, koupat se, rybařit ani vjíždět vozidly mimo povolená místa. Právě tato omezení podtrhují výjimečnost návštěvy: uprostřed území důležitého pro zásobování vodou zůstal zachován kostel, který jako jediný z velkých staveb někdejšího náměstí vypráví příběh zaniklé Zahrádky.